S přítelkyní společně bydlíme téměř 9 let. Oba pocházíme z paneláku za Prahou, a tak když jsme si hledali první společný byt, chtěli jsme zůstat v dané lokalitě. Přece jen tu máte přátele, školu i práci. Tři hlavní důvody, proč jsme se nechtěli, nebo spíš nemohli, vzdálit. Dalším důvodem byla skutečnost, že má přítelkyně odmítala bydlet v ruchu velkoměsta, a proto jsme opět volili byt za Prahou.
Náš první společný byt byl v pronájmu – tehdy jsme kvůli nedostatku financí ani jinou možnost neměli
Jako mladí a prakticky bez peněz jsme věděli, že budeme muset do pronájmu. Peněz jsme neměli nazbyt, takže jsme vzali první byt, na který nám naše finance stačily. Jako studenti s pouhou brigádou jsme opravdu šetřili každou korunu, a tak jsme byli rádi, že jsme vůbec něco obyvatelného sehnali.
Pravda, nebylo to nic extra, ale jako mladí studenti jsme to moc neřešili a byli rádi, že bydlíme. Kuchyně a obývací pokoj, který zároveň fungoval jako ložnice se studovnou dohromady bylo vším, co jsme v té době potřebovali. Také jsme byli patřičně hrdí na to, že konečně bydlíme „ve vlastním“ a jsme nezávislí na rodičích.
Abych pravdu řekl, já měl asi největší radost z toho, že mě nikdo nebude komandovat. Ten pocit, že si člověk může jít kdykoliv kamkoliv a přijít klidně v pět ráno, byl opravdu osvobozující. Kdybych tenkrát věděl, že roli rodičů do pár let převezme partnerka, která mi bude vyčítat pět piv s kamarády v hospodě, když se mám přece věnovat jí, asi bych si tu svobodu užíval ještě víc.
Tím se ostatně dostávám k našemu problému. Ten malý prostor, za který jsme zprvu byli tak rádi, nám začal lézt na nervy. Stále víc jsme cítili, že oba potřebujeme vlastní prostor, nebo to skončí špatně. Zatímco přítelkyně probírala u kávičky s kamarádkami současné trendy v bydlení, já potřeboval pracovat a neměl na to klid. A to stejné platilo samozřejmě i naopak. Bylo zkrátka jasné, že nás ten malý prostor pomalu, ale jistě, ubíjí.
Potřebujeme víc místností. A minimálně dva pokoje. Pro každého jeden. Byli jsme tedy po několika letech znova na začátku akce s názvem byt. Tentokrát ale s tím rozdílem, že jsme oba měli k dispozici finance ze stavebního spoření, které jsme hodlali použít jako investici do bytu. Vlastního bytu. Došla nám trpělivost a pronájem jsme nechtěli ani jako krajní možnost. Člověk, aby se bál jakékoliv investice a před každým koncem platnosti smlouvy se třásl, jestli mu ji majitel prodlouží.
Tím začalo nekonečné hledání nového bydlení – tentokrát již vlastního bytu
Chtěli jsme vlastní byt. Bylo třeba si přiznat, že bychom se měli ubírat i jiným směrem, než je jen lehkomyslné žití a užívání si. Začali jsme přemýšlet o rodině. A představa, že se někam harcujeme s dítětem na krku ve mně vyvolávala přinejmenším nepříjemné pocity. Nenávidím změny a stěhování všeobecně a představa, že za námi při balení těch krámů bude pobíhat ještě malý capart, byla snad ještě horší.
Bylo tedy jasné, že bydlení musíme vyřešit teď. Vlastně to měla být i jakási zkouška vztahu. První společná opravdu drahá věc. Investice do budoucnosti a důkaz, že to oba myslíme opravdu vážně. První praktická zkouška před tím, než přijdou děti.
Měli jsme jasno v tom, že by se nám hodil byt 3+1, alespoň s jedním balkonem a takový, který by se nám samozřejmě líbil oběma. Platit nájem logicky není to samé jako mít vlastní byt, a tak tady naše názory hrály o to větší roli.
Dohodnout se na lokalitě byl ale už pěkný oříšek. Přítelkyně trvala na bydlení v klidné lokalitě kvůli výhodám, které sebou přináší. Já prosazoval, zprvu neúspěšně, Prahu. Chvíli jsem dokonce přemýšlel nad tím, že jí uteču a zařídím se podle svého. Naštěstí jsem to ustál, ba co víc, vyhrál a byt v centru Prahy si i díky šťastné souhře náhod prosadil.
Byli byste ochotní udělat kompromis a nastěhovat se do bytu, který vyhovuje vaším finančním možnostem, ale nachází se v lokalitě, nad kterou jste původně vůbec neuvažovali?